Finanční vzdělávání nemá hranice: Rozhovor s Annou Dvořákovou

S Aničkou se známe už dlouho, Skolau jsme připravovali společně, a proto si budeme v rozhovoru tykat. Jaká byla Anička jako žačka ve škole?

Já jsem se učila ráda, ale zároveň jsem byla poměrně ostýchavá, měnit se to začalo až na vysoké škole. Vždycky mě hodně inspirovali učitelé. Pokud mě učitel zaujal, byla jsem ochotná se učit jenom kvůli němu. Pokud mě ale něčím zklamal a nebo naštval, bohužel jsem často zanevřela na celý předmět.

Řekla sis potom někdy v životě: „Kéž bychom se tohle učili ve škole?“ 

Na základní škole jsem si to neuvědomovala tak silně. Když jsem pak byla na gymnáziu a otevřely se hranice,  uvědomila jsem si, jak špatně nás učili třeba dějepis, a také bylo znát, že nám určitě chyběla angličtina.

Vděčná jsem za to, že jsem se mohla naučit matematiku, a hlavně nejen počítat, ale mít ji opravdu ráda. Měla jsem štěstí na skvělého třídního, který byl velice racionální a vedl nás k tomu, abychom se všechno neučili nazpaměť, a uvažovali především logicky.

To je zajímavá formulace – mít štěstí na učitele. Skoro jako by o vzdělávacím osudu člověka rozhodovala náhoda.

Kdyby si člověk mohl svobodně zvolit učitele, určitě by si někdy vybral jinak. Studenti velice rychle poznají, který učitel je něco opravdu umí naučit a kterého si potom díky tomu skutečně váží. Všimla jsem si toho, i když jsem pozorovala vzdělávání svých dětí.

Co pro tebe znamenají kompetence pro 21. století? A co tě motivovalo k tomu, abys k nim začala vytvářet vzdělávací portál?

Moje děti. Jak jsem sledovala jejich školní období, uvědomovala jsem si, že naše školství není optimálně nastavené. Kompetence jsou něco, co se vyvíjí s dobou. Není to jenom schopnost se učit, ale také schopnost zorientovat se ve všech informacích okolo nás a umět poznat, co je pro mě v danou chvíli vhodné. Kompetencí je celá řada, zejména mi příjde důležité umět se učit z chyb. Je to také základ růstového nastavení mysli. Schopnost zvládat neúspěch je důležité rozvíjet od útlého věku. Málokdo to v sobě má přirozeně a je třeba se to učit, všimla jsem si toho sama na sobě.

Takže tohle je hlavní důvod, proč vznikla Skoala? 

Tady se musím vrátit ještě hlouběji, do doby, kdy mi bylo osmnáct let. Tehdy jsem se najednou musela postavit na vlastní nohy a byl to šok. Musela jsem se o sebe starat sama, řešit bydlení a zároveň studium. Původně jsem chtěla být vědec, ale díky všemu tomu, co se dělo okolo mě, jsem se rozhodla změnit obor. Po sametové revoluci vznikla nová Fakulta sociálních věd UK, kde byla ekonomie, sociologie, politologie a žurnalistika. Chtěla jsem studovat obor, kde se dozvím něco o společnosti, ve které žijeme, a svět ekonomie mi přišel nejzajímavější.

Potom přišla spousta dalších věcí, rodina a kariéra ve Spořitelně, zkrátka život, a ve chvíli, kdy děti odrostly, jsem se vrátila k tomu, co mě na začátku přitahovalo. V České spořitelně a její Nadaci se tou dobou objevila možnost dělat finanční vzdělávání. Rozhodla jsem se, že když je tam podpora, bude důležité to udělat poctivě, tak, aby to opravdu fungovalo. Začali jsme tím, že jsme důkladně zmapovali celou oblast − co školám chybí, jak a v čem jim můžeme nejvíc pomoci se opravdu posunout.

Prakticky, ne jen teoretizováním, a se skutečným dopadem.

Díky Nadaci, vazbám na školy a zkušenostem s projekty, jako byla třeba Abeceda peněz, se naskytla možnost platformu udělat opravdu komplexně a pro celou Českou republiku.

Z čeho jsi na začátku měla největší obavy?

Obávala jsem se, že nápady, které byly tak trochu odvážné a jiné, nebudou přijaty ani odborníky, ani školami a že nakonec vyvineme něco, co se zahodí. A nebyla jsem sama. Řada pochybností panovala i v Nadaci, silné otazníky zaznívaly i od našich poradců a sponzorů. Jak se ale postupně nabalovali další spolupracovníci a projekt začínal nabírat konkrétnější obrysy, ukázalo se, že volba dělat vzdělávání atraktivněji a často i hodně gamifikovaně byla správná. Všichni tomu začali mnohem víc věřit.
Co mi dávalo sílu, byli vždycky sami učitelé, možnost vidět, že původní vize, které se přeměnily v realitu, opravdu fungují. Vracela se nám zaujatá a intenzivní zpětná vazba. Pokaždé, když jsem někdy ztrácela motivaci a naději, vrátily mi ji právě zážitky „z terénu“. Asi nejdůležitější bylo, že jsme opravdu poctivě všechno intenzivně testovali s učiteli i dětmi a jejich zpětnou vazbu zodpovědně řešili.

Proč si myslíš, že bylo finanční vzdělávání ve společnosti dlouhodobě podceňované, i když se dnes všichni shodují, jak moc je důležité?

Do škol se začalo dostávat už od roku 2007, kdy vznikl Standard finanční gramotnosti od MFČR. Povinnou součástí Rámcových vzdělávacích programů se stal v roce 2013. Ale stále je v pozici otloukánka, protože na něj nebyla přidělena časová dotace. Učitelé také nevěděli, jak k němu přistoupit, tématu málokdo rozuměl a měl na něj vzdělání. Mezi učiteli je to stejné jako v ostatní dospělé společnosti, jsou mezi nimi ti, kteří hospodaří dobře, ale i ti, co mají exekuce. A může být obtížné o tématu financí komunikovat. Ani pedagogy to totiž nikdo pořádně neučil.

V posledních deseti letech se dostávala do škol řada projektů od neziskových firem nebo bankovního sektoru, ale jednalo se spíše o jednorázové akce, nikoliv ucelený přístup. Výsledky byly hodně různorodé, ale při průzkumu se nám zpětně potvrzovalo, že učitelé by velice ocenili centralizovanou platformu s obsahem, který by jim pomohl se v tématu vyznat. Také bylo třeba zohlednit zmiňovaný nedostatek časové dotace a vytvořit obsah, který se hodí pro mezipředmětovou výuku.

Vnímáš nějaký důvod, proč je i pro řadu dospělých svět financí nesrozumitelný a vzdálený?

Zajímavé je, že s financemi vlastně musí pracovat každý. A to každý den. Podle mého názoru se hodně lidí bojí, protože existuje riziko, že něco neudělají dobře. Takže nejenom, že se to neučili ve školách, ale nemluví se o tom ani doma, zejména v rodinách postižených exekucemi a finančními problémy. Je to tabuizované téma, které provází řada bariér.

V současné době se ale tato problematika dostává do popředí pozornosti společnosti. I když je to téma tažené především kyberbezpečností a obavami ze ztráty peněz. Je dobře, že se to řeší, ale nemělo by zůstat u pár kampaní. Vše je potřeba řešit dlouhodobě a dostat se k opravdové podstatě věci.

Jak vnímáš terminologii, která se ve finančním světě používá? Není plná složitých termínů, které pak vytvářejí prostředí, v němž se lidé nevyznají?

Existuje řada těžkých slov, ale to nutně neznamená, že není možné je pochopit. Diverzifikace portfolia je třeba složité slovo, ale to je třeba i slovo „galimatyáš“. Ale souhlasím, například oblast investic je plná nejenom neznámých slov, ale zahrnuje i spoustu papírů, procesů, smluv a daňových povinností.  Je to komplexní problematika, ale jako každá taková jde rozkouskovat, aby ji bylo možné objevovat krůček po krůčku. I naučit se mluvit je těžké, a postupem času jsme se to přesto všichni naučili. S investicemi je to stejné.

Lidi mají peníze přeci rádi, tak by se měli i rádi učit o tom, jak jich mít víc… Nebo ne?

Například děti to tak nemají. Ony se o penězích opravdu učí rády. Finanční gramotnost ale neznamená jen se učit o penězích. Zásadní a důležitá je celá oblast rodinných financí a také plánování v souvislosti s kariérou. Protože je podstatné uvažovat nejen o tom, že mi práce přinese peníze, ale musí mě také naplňovat. U podnikání je to to samé, firma chce uspět finančně, ale také by měla mít nějaký společenský přínos. Všechno je nutné vnímat jak na osobní a rodinné úrovni, tak na té společenské. Je třeba dbát, aby se měla dobře i komunita okolo nás, což znamená třeba zodpovědně spravovat finance sportovního kroužku nebo se soustředit na to, aby nám v obci všechno fungovalo. A vždycky to souvisí se správným hospodařením. Dotovat vše dalšími penězi nestačí, spousta věcí se dá výrazně zlepšit efektivním plánováním a využitím schopností lidí. Od obce se můžeme přesunout do celé společnosti. Jde o to, abychom se v ní všichni cítili dobře a měli hezký život. Říká se tomu finanční gramotnost, ale ve skutečnosti to přechází v celospolečenskou odpovědnost. Nejde jen o ekonomický růst, ale o růst celé společnosti.

Finanční gramotnost plynule prorůstá do všech ostatních gramotností, nemá žádné hranice.

Zaujalo mě, když jsi řekla, že děti se učí o penězích rády. Co se stane při přechodu do dospělosti, že změní názor?

Začne to být povinností. Když je třeba začít platit složenky, nebo zejména daně, je to velký zlom, který nás odrazuje. Na první výplatu se všichni těší, a pak najednou zjistí, že je spojena s hromadou odvodů. Dětská mysl také nepotřebuje plánovat dlouhodobě, řešit hospodárnost v delším časovém měřítku.

Velkou roli v tom hraje i předávání zodpovědnosti. Do osmnácti let za děti vše většinou řeší rodiče, a najednou se musí o peníze starat samy. Přechod od hry do reality je někdy velice tvrdý. Když si ve škole hrály hry zaměřené na finance, ani si neuvědomovaly, jak těžké ty povinnosti a vlastní zodpovědnost mohou být.

Proto je také důležité děti brzo začlenit do vnímání rodinného rozpočtu, aby byly u toho, když se dané věci řeší, a získávaly tak autentickou zkušenost. Stane se to pak pro ně přirozenou součástí života a postavit se na vlastní nohy pro ně nebude tak složité. 

V rámci své kariéry jsi pracovala mimo jiné i jako letuška. Jaké jsou největší mýty o tomhle povolání a co tě tato zkušenost naučila?

Mýtus je, že letuška vidí hodně  cizích zemí. Pokud to děláte brigádně jako já, vidíte hlavně letadlo. Odnesla jsem si z toho ale i pozitivní zkušenosti, létání mě baví. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o letadlech i po technické stránce, naučila jsem se obsluhovat cestující, pracovat s nejrůznějšími typy osobností. Hlavně to byly zajímavé zážitky, protože na cestách se vždycky něco stane. A mě baví překonávat problémy. 

Nedávno jsi ušla 463 kilometrů Stezkou Českem za osmnáct dní. Jaké to bylo?

Dalo mi to pocit většího sebevědomí, hrdosti na sebe, že to člověk dá, že dokáže překonávat překážky a vnímat prostředí kolem sebe. Mám teď mnohem bohatší vnitřní pocity. 

Jakou radu bys dala svému mladšímu já?

„Neboj se! Když něčemu věříš, tak do toho jdi mnohem víc.“ Jako malá jsem byla ostýchavá a bála jsem se říct svůj názor, měla jsem strach z reakcí lidí okolo sebe. Teď už to vnímám tak, že pokud si sama věřím, nevadí mi, když mi někdo řekne něco negativního. Protože pokud něčemu věřím, tak to dává smysl. A častokrát se člověk obává zbytečně, protože se mu naopak může vrátit pozitivní zpětná vazba, která ho posílí.